Rok se s rokem sešel a je na čase bilancovat. Tak jen krátce.
Kdokoli bude delší dobu žít v Německu mimo pár největších měst, musí se do jisté míry naučit německy. Představa, že na západ od našich hranic velký zlomek populace ovládá univerzální angličtinu (ano, já jsem tuto představu měl), je naprosto mylná. Situace je velmi podobná situaci v Čechách: lidé často neumí mluvit ani spisovnou němčinou se srozumitelnou výslovností, natož pak nějakým jiným jazykem. Angličtinu nečekejte skutečně od nikoho. Ani od policajtů, ani od operátorů na ústřednách společností, s nimiž musíte komunikovat (pojišťovny, Telecom) a už vůbec ne v obchodě. Bez němčiny se dá přežít, ale ne žít kvalitně, protože při řešení jakýchkoli problémů jste odkázáni na někoho, kdo vám s domluvou pomůže. Když už na někoho, kdo angličtinu ovládá, narazíte, je velmi často vidět, že je mu nepříjemné mluvit cizím jazykem.
Je obvyklé tu věci řešit více poštou a po telefonu, než osobně. Emailem příliš mnoho věcí nevyřešíte a spousta firem takový způsob komunikace vůbec nenabízí. Pošta a zásilkové služby se zdají být spolehlivé, telefonní hovory většinou relativně levné nebo zcela za paušál (s výjimkou mobilů, hovory přes mobilní síť jsou výrazně dražší).
Vcelku normální, oproti Čechům nevidím žádný velký principiální rozdíl. Pokud se snažíte mluvit německy, většinou jsou místní rádi a snaží se vám pomoci. Znalosti cizích jazyků jsou na vesnici stejně tristní jako u nás. Rozhovor vedený v čestině ve větší skupině Němců (např. v nákupním centru) vyvolává nechtěnou pozornost. Trochu více než v Čechách se tu praktikuje taková ta společenská konverzace, jako prohodit pár vět s pokladní v supermarketu nebo s osobou za přepážkou. Toto samozřejmě předpokládá znalost německého jazyka.
Staří (zejména ti, kteří pamatují válku nebo poválečná léta) otevřeně nadávají na zneužívání současného blahobytu a plýtvání prakticky vším. Zrovna tak je šasto krizitována rozbujelá byrokracie, výše daní a jejich různorodost.
Řekl bych, že množství podvodníků je v každé zemi konstantní. Díky tomu, že Německo má skoro desetkrát víc obyvatel, je pravděpodobnost setkání s někým takovým výrazně menší. Velkým rozdílem oproti Čechám je, že obchodnící v supermarketech se vás nesnaží oškubat za každou cenu a neprodají vám zcela evidentně zkažené zboží. Kvalita potravin je v průměru lepší než v Čechách, a to převážně za stejnou nebo nižší cenu. Stalo se mi, že jsem koupil čekanku, u níž jsem si nevšiml, že je lehce nahnilá. Paní na pokladně toto balení zabavila a zavolala do oddělení zeleniny, aby mi přinesli nenahnilou. Protože ani ta nebyla úplně čerstvá, paní z oddělení zeleniny za mnou běžela ještě i po zaplacení a nesla mi zcela čerstvé balení čekanky. Takové chování člověka potěší.
První poznatek je, že pro Němce je auto modla. Kdo nemá auto není nic. Večer jsou na vesnicích auty obložené silnice, protože to není kam zaparkovat a stát na chodníku se nesmí. Každý pravověrný Němec auto pravidelně opečovává (nejčastěji v sobotu, kdy si ho každý leští) a každičký škrábanec bere vážněji než vlastní zranění. V autech se utápí neuvěřitelné množství peněz a se sebemenším škrábancem se jde za mechanikem. I k banálním ťukačkám se volá běžně policie (a kvůli tomu je ve výsledku tak drahé povinné ručení). Najdete-li na parkovišti podřené auto a nemáte vůbec žádnou informaci o tom, kdo vám to provedl, nejspíš nehodu nikdo neviděl. V opačném případě by byl za stěračem lísteček s přiznáním viníka nebo s popisem (rozuměj udáním) od svědků.
Němci se zdají být na silnicích ohleduplnější než Češi, a to i ti vesničtí. Zařadíte-li se do špatného pruhu, protože nevíte, že tento o sto metrů dále odbočuje doprava/doleva a vy potřebujete jet rovně, obvykle se najde dobrá duše, která vás bez sprostých gest pustí. Přesto i zde se najde spousta nervózních, kteří považují za urážku, musejí-li za vámi jet 30 km/h v zóně, kde je pouhých řečených 30 km/h povolených, a troubí a troubí. Při první příležitosti vás předjedou, mávají rukou a cvičí prstoklad. Byl jsem osobně svědkem, kdy řidič odbočoval z hlavní silnici doprava na vedlejší a dával přednost cyklistovi (mně) jedoucímu po cyklostezce vedené podél této hlavní silnice, takže dotčený řidič musel zcela zastavit. Řidič, který musel zastavit za ním, troubil a klepal si na hlavu naprosto nechápajíc, že někdo může jet jinam, než chce on sám. Častým jevem je předjíždění v řadě, tedy kdy jeden začne předjíždět, protože může, a hned za ním jede deset dalších, přestože absolutně nemají přehled, co se děje vepředu. Častým jevem, zejména při jízdě po dálnici, je naprostá ignorance blinkrů při přejíždění z pruhu do pruhu a to jak z pozice řidiče přejíždějícího (pak se dá pouze podle směru jízdy auta vytušit, že vozidlo se hodlá zařadit do jiného pruhu) tak z hlediska ostatních řidičů (to, že někdo dává znamení s úmyslem přejetí do jiného pruhu zdaleka neznamená, že v tom okamžiku těsně za ním nevystřelí jiný řidič a nenacpe se do téhož pruhu).
Spousta Němců je šetřivých, takže šetří žárovky i za hustého deště nebo v mlze. Kamion se na dálnici za hustého deště pozná podle toho, že je v určitém místě prostoru déšť zdánlivě ještě hustší – to jak se kapky odrážejí od návěsu nebo nástavby. A protože čas jsou peníze, v zimě třicet minut očišťování auta od sněhu může obětovat zřejmě málokdo. Na silnicích pak potkáváte pojízdné hromady sněhu s odhrnutým předním sklem v tom lepším případě, s čistým kruhem na skle před řidičem v případě horším.
Dále pro Němce neplatí fyzikální zákony. Hustý déšť nebo špatná viditelnost nikoho nedonutí stáhnout nohu z plynu a jet pomaleji než alespoň 130 km/h. Za takových podmínek nejsou řetězové nehody nic výjimečného (zejména na A2).
Na všechno formulář, pokud jde o něco jen trochu oficiálnějšího, je potřeba razítko a nejlépe ještě podpis. Případně podpis šéfa. Věci se rády vyřizují poštou. Jednání je ale obvykle rychlé a věcné. Každá sekretářka jako oko v hlavě opatruje razítko "KOPIE", které se pak používá na všechno, co vyleze z kopírky.
Celkově vzato nebylo odstěhování se směrem na západ zase taková velká změna. S výjimkou životního standardu. Ten tu máme z jednoho stipendia mnohem vyšší než v Čechách ze dvou platů. A to na stejné pozici v instituci stejného typu. Životní náklady nemáme výrazně vyšší než předchozí rok v Praze, odečte-li se cestovné (v průměru jednou měsíčně alespoň jeden z nás jede do Čech) a investice do auta, tak dokonce asi o pětinu nižší. Celkové náklady na bydlení 2+1 (50 m2) jsou srovnatelné s 1+1 (24 m2) v Uhříněvsi, kde jsme bydleli vloni. Definujeme-li naši osobní inflaci jako nárůst celkových nákladů ("sakumprdum"), pak ta činí něco kolem 15 % (s nepřesností kolem 2 % z důvodu různého směnného kurzu).