Jak jsem (konečně) viděl polární záři
(zápisky z pozorovacího deníku)
Již mnohokrát jsem držel hlídku u počítače od večera do pozdních ranních hodin v naději, že se i v Praze nakonec roztáhne a já uvidím ten skvělý jev polární záře. Smůla tomu vždy chtěla, že mi nezbylo, než trpělivě přijímat emailové zprávy o jejím spatření v nejrůznějších místech České republiky a jen smutně vyhlížet mraky v tlusté oblačnosti.
Ani tentokrát jsem nechtěl vůbec nic nechat náhodě. Proto jsem krátce před půlnocí zasedl k počítači, nalistoval stránku z on-line ciferníky kosmického počasí a hlídal a hlídal... Kolem půl jedné jsem si všiml, že spadl datový tok z družice ACE. Ještě chvíi jsem jen tak bezvýsledně klikal a pak po poradě s dalšími indexy se rozhodl, že půjdu přeci jenom už spát, totálně unavený po celodenní práci na praktikách z fyziky.
Bylo půl páté našeho času, když jsem se samovolně probudil. Vylezl jsem z postele a přeci jen pro jistotu vyhlédl z okna. Rozespalým okem jsem si všiml červeného oblaku na blokem B našich kolejí, ale nevěnoval jsem tomu příliš pozornost. Nastartoval jsem XWindows a na počítači opět nalistoval on-line ciferníky. Datový tok z ACE stále ještě nefungoval, ale ukazatel geomagnetické aktivity byl nadoraz v červeném. "Už jim to zase nefunguje," ušklíbl jsem se a rázem mi svitlo. Rychle jsem pohlédl znovu z okna a došlo mi, že to, na co se dívám, není vůbec nic jiného, než obrovský krvavě červený mrak aurory v souhvězdí Ještěrky. Všiml jsem si kontrastu barev polární záře a toho, co způsobuje velkoměsto. Již nikdy neřeknu, že sodíkové lampy způsobují červené odlesky na mracích. Aurora je červená, sodíkové odlesky jsou něco mezi žlutou, a oranžovou. Bylo 4:25.
Pak už to šlo všechno ráz na ráz. Kochal jsem se asi tak dvě minuty, než jsem vzbudil svoji dívku, která v rozespalosti také netušila, co se děje. Jeden pohled z okna a upalovali jsme do chodby dvacátého patra, z níž je nejlepší výhled nad severní obzor. Pohled z okna nad severozápadní obzor se s severním panoramatem Prahy vůbec nedá srovnat. Celý severní obzor byl v krvavé mlze.
Začal jsem obvolávat známé, ale kreditu je zoufale málo. Spousta z nich má vypnutý mobil, takže o tu nádheru zřejmě přijdou. Nejdříve Jirku Duška, který mi o pět minut volal zpět, že je potřeba poslat IAN alert a jestli ho můžu poslat. Oblak v Andromedě mezitím mírně zeslábl.
Letím zpátky dolů k počítači a posílám alert a dávám poslední zprávu na WAPO a budím spolubydlícího. A opět nahoru, u výtahu jsem se srazil se svou Janou, naprosto u vytržení, že se jí přímo před očima rozzářil mohutný oblak tam, kde by mělo být souhvězdí Kefea.
4:56 Přesně nad severním obzorem jasně svítí červené světlo. Dynamicky se mění. Je to naprosto fantastické, s Janou nevíme, co říci. Je to nádhera.
4:59 Rudo je nad celým severem. Aurora hoří do výšky asi 30 stupňů v šířce kolem 70 stupňů kolem severu. Záře má tři výrazné proudy - jeden v Ještěrce, druhý v Kefeovi a třetí v Drakovi.
5:00 Proud v Kefeovi opět zesílil a stal se nejvýraznějším světlem na obloze.
5:06 Výrazné zeslabení aurorální aktivity, poární záře se stává snadno přehlédnutelnou.
5:10 Další pokles jasu, na jasu přidal pouze mrak v Ještěrce.
5:15 Zesílily krvavé fleky v Kefeovi a Drakovi. Nádhera se zřejmě blíží konci, nad městem začíná stoupat smog (že by Praha začala vstávat a vytahovat dopravní prostředky?)
5:27 Městský marast dosáhl do 20 stupňů nad obzor, vytvořila se slabá oblačnost a záře přestává být pozorovatelnou. Pomalu začíná svítat.
A my pomalu odcházíme spát. Ještě několik zpráv na WAPO, krátký rozhovor se šťastným Lukášem Králem a jdu spát. Doufám, že se mi ty jedinečné zážitky nevykouří z hlavy.
Aktivita je ještě teď, v době oběda, značně vysoká. A tak doufáme, že dneska se opět vyjasní, protože s "jídlem roste chuť" (jak to komentovala moje dívka, když jsem v šest ráno spokojeně usínali).
Tak přeci!
(6.11.2001, Praha)
04:15 Spím.
04:20 "Cvak, cvak, cvak..." ozývá se pokojem. Pomalu otvírám očka a pátrám odkud ty zvuky, které mě vytrhly ze spánku, pocházejí. No jo, Michal sedí u kompu a cosi do něj datlí. Hlavou mně prolétla jen uštěpačná poznámka v tom smyslu, že to vydržel bez kompu docela dlouho, když jsme šli spát v půl jedné a on u něj znova sedí až o necelé čtyři hodiny později, ale byla jsem tak rozespalá, že jsem neměla energii na to, abych si rýpla a vyřkla to nahlas. :-) (V tuhle dobu jsem ještě nevěděla, jak mu budu o pár desítek minut později vděčná za to, že se jako zázrakem vzbudil, že k tomu počítači sednul a že následně probudil mě. Teď když vím, o co jsem díky němu nepřišla, musím mu velice poděkovat). Pomalu přestávám cvakání vnímat a znovu usínám. Pak ale slyším otevírání okna a za chvíli Michala, jak říká, ať se jdu podívat. V tu ránu se mi v dušičce rozhořel plamínek naděje, že by třeba to, na co se mám jít podívat mohla být polární záře... Díky bohu tomu tak opravdu bylo! Severní obzor má karmínově červený nádech. Protože je ale z okna dost omezený výhled, vydáváme se společně do 20. patra, kde jsou pozorovací podmínky o něco lepší. Tam se nám také aurora borealis ukázala v celé své kráse. Zírala jsem na ten 70 stupňů široký a 30 stupňů vysoký červenající se pás jako u vytržení. Probral mě až Michal otázkou, komu má zavolat, tak jsem řekla, že nejlepší bude brnknout Jirkovi Duškovi. Zatímco telefonuje ještě pár dalším lidem, sleduji, jak červená barva v různých oblastech zintenzivňuje a pak zase zeslabuje. Oblasti byly tři, cca 30 stupňů široké. U té vpravo se mi zdálo, že se uvnitř objevil bílý pás rovnoběžný s horizontem, který ale asi po deseti minutách již nebyl patrný. Zkouším se také dívat skrz triedr (7x50), ve kterém má obloha jemně růžový nádech a za takto barevným závojem jsou vidět hvězdy. Pohled pouhým okem je ale mnohem hezčí.
04:49 Jirka volá zpátky Michalovi, aby šel poslat IAN alert.
04:50 Těsně po Michalově odchodu se začíná dít něco naprosto nádherného, co se mi ani slovy určitě nepovede dostatečně dokonale popsat. V prostředním oblaku se najednou velice rychle rozjasňuje oblast o šířce 15 stupňů a výšce 20 stupňů (situovaná přibližně do souhvězdí Cephea). Červená barva nabírá ohromnou rychlostí na intenzitě, odhadla jsem, že v konečné podobě - která nastala během 10ti (!) vteřin od začátku zjasňování, byla asi o 300 procent jasnější než původně! Byla to prostě nádherna! Něco naprosto nepopsatelně krásného! Jak tam tak sedím s nosem přitisknutým na okně a kochám se tou nádherou, najednou si uvědomuji, že Michal teď někde sedí u kompu a tohle třeba vůbec neuvidí, protože kdo ví, jak dlouho to bude trvat. "Musím pro něj, ať o to nepřijde!", prolétlo mi hlavou těsně před tím, než jsem se do ní praštila o velkou železnou traverzu pod kterou jsem seděla. V té euforii jsem na její přítomnost nad mou hlavou trošku pozapomněla a ona mi teď o sobě dala sakra tvrdě vědět. Chvilku jsem nevěděla, kdo jsem, kde jsem a co tam dělám, ale po pár vteřinách jsem se probrala a letěla pro Michala. Potkala jsem ho zrovna, když vycházel z výtahu. Začala jsem před ním poskakovat, zběsile rozhazovat rukama a z hrdla se mi dralo něco jako: "Honem, poooď, děléééj, je to nádhera, to musíš vidět!!! Je to ůplně červený!!!"... Když jsme dorazili k oknu, červeň už sice byla o malinko slabší, ale pořád to byla nádhera.
05:00 Zjasnění se vytratilo. Do konce pozorování zůstalo tím nejkrásnějším, co nám tahle záře předvedla. Následovalo ještě několik hezkých, ale slabých zjasnění postupně ve všech třech oblastech.
05:25 Po záři není ani stopa. Nad obzorem se začínají objevovat mraky, od horizontu stoupá oblačnost. Já mám bouli na hlavě a nádherný pocit v srdci z toho, co jsem právě viděla. Tak přeci se mi podařilo vidět polární záři! Konečně!
Nakonec mi nezbývá než potvrdit přísloví, že 's jídlem roste chuť', protože už teď se strašně těším, až se mi poštěstí vidět další.
Jana Adamcová