Každých jedenáct let dosáhne sluneční aktivita vrcholu. Tehdy je naše denní hvězda poďobána desítkami skvrn a jedna erupce střídá druhou. Naše planeta je v té době bombardována částicemi z výtrysků koronární hmoty, při nichž do meziplanetárního prostoru vyrazí až miliardy tun nabitého plazmatu. Globální magnetické pole si dělá, co chce, a pomyslná střelka kompasu najednou ukazuje na úplně opačnou stranu -- Slunce se přepóluje. Tomuto divnému a bouřlivému času se říká sluneční maximum.

Poslední maximum nastalo přibližně v květnu roku 2000. Počty slunečních skvrn dosáhly vrcholu, sluneční aktivita byla velmi výrazná. Na celém světě značně vzrostla četnost pozorování polárních záři. Po jedné silné erupci z 14. července 2000 (úplnou náhodou v den, kdy Francouzi slaví Den dobytí Bastily ) byly polární záře pozorovány hodně na jihu (např. v Texasu), objevilo se několik výpadků elektrických rozvodných sítí a dočasně bylo vyřazeno také pár družic na oběžné dráze.

V následujících měsících aktivita Slunce pomalu klesala, sluneční maximum bylo na ústupu. Globální magnetické pole dostalo novou polaritu a vše se vydalo zpět k rovnováze -- do bodu minima.

Jenomže, máme rok 2002 a zdá se, že zvýšená aktivita Slunce je zase zpět. Tvář naší nejbližší hvězdy se pokryla ďobanci slunečních skvrn, prudce vzrostla frekvence erupcí. Vědce to nepřekvapilo. Jak řekl David Hathaway, sluneční fyzik z NASA: "Tento cyklus bude opět dvouhrbý." A druhé maximum právě přišlo.

Vědci posuzují křivku slunečních cyklů například počítáním skvrn -- oblastí sluneční fotosféry s rozměry přibližně planet, které společně se sluneční rotací "cestují" po jeho povrchu. Zatím jsou všechny předpovědi počtu skvrn (přesněji relativního čísla, které se počítá jak z celkového počtu skvrn, tak z jejich rozložení ve skupinách) prakticky liché -- Slunce snaživým vědcům vždycky ukáže, že situace není vůbec tak jednoduchá a že je to hvězda s povahou kočky -- totálně nevyzpytatelná.

Zatím to vypadá, že druhé maximum bude jen mírně slabší, než to první -- regulérní, které ale přišlo o několik měsíců dříve, než vědci předpovídali. Ale proč to vědce nepřekvapilo? Z prozaického důvodu -- předchozí dva cykly na tom byly úplně stejně. Například při posledním maximu byl první hrb pozorování v polovině roku 1989 a druhý na začátku roku 1991.

Sluneční skvrny jsou jen jedním z projevů sluneční aktivity, která je celá řízena velmi komplikovaným magnetickým polem. Právě ze stability magnetického pole se odvíjí i další jevy, které aktivitu Slunce doprovázejí -- erupce, protuberance, koronární ejekce hmoty. Již ze středoškolské fyziky však víme, že pole magnetické je nerozlučně spjato s polem elektrickým. Dohromady proto mluvíme o komplexu elektromagnetického pole, které se například projevuje elektromagnetickým zářením.

Slunce září v celém spektru vlnových délek, ale magnetické komplexy se nejčastěji a nejvýrazněji projevují na rádiových délkách. Radioastronomové přitom hlásí, že v jejich oboru je Slunce mnohem aktivnější, než v dobách jeho regulérního maxima v roce 2000.

Představa, že křivka sluneční aktivity je podobná sinusoidě, se ukazuje jako mylná. Sinusoidu pouze velmi vzdáleně připomíná. Jedenáctiletý cyklus ale není jediným, který byl u centrální hvězdy našeho planetárního systému pozorován, a proto je křivka sluneční aktivity modelována cykly dalšími -- osmdesátiletým, dvousetletým a možná i jinými, o kterých se ve vědeckých kruzích zatím vedou pouze sáhodlouhé debaty.

V pozorovaných dvouhrbých maximech byla vzdálenost obou vrcholů stanovena přibližně na 18 měsíců. Nikdo nezná odpověď na otázku, zda je to náhoda. Pravděpodobně není.

Slunce je velmi složitým tělesem. Pod fotosférou, kterou vidíme pouhým okem, se nachází konvektivní zóna -- oblast, v níž je látka "v neustálém varu" (přestože fyzikálně nejde o jev varu, nejlépe si chování látky v konvektivní zóně představíme jako bublání vroucí vody), ještě níže vrstva v zářivé rovnováze , tedy místo, kudy prakticky bez překážek prolétají fotony produkované v jádře termonukleární fúzí. Vědci se domnívají, že magnetické pole je generováno na hranici posledně jmenovaných vrstev, neboť v této oblasti pravděpodobně tečou obrovské elektrické proudy. Jev, který způsobuje tvorbu magnetického pole se nazývá sluneční dynamo.

Vloni zjistili vědci proměřující nitro Slunce pomocí seismických vln, že proudy plazmatu v nitru Slunce zrychlují a zpomalují každých 16 měsíců. Což by mohlo vysvětlit dvouhrbou křivku slunečního maxima.

"Je dost pravděpodobně, že jsou tyto dva jevy přímo spojeny," říká Hathaway. Další větou ale nabádá k opatrnosti, protože sluneční dynamo je pro nás pořád velkou neznámou.

Ale dobrá zpráva pro pozorovatele polárních září -- zdá se, že aktivita v následujících několika měsících bude dost vysoká. Takže nemusejí uléhat k jedenáctileté nečinnosti a čekat na další maximum.