Sluneční fyzikové považují za jednu ze zajímavostí na slunečním povrchu "skvrny". Tyto temné plochy sledují již po řadu staletí. -- Všimli si, že přibývají a ubývají v pravidelných, přibližně jedenáctiletých cyklech. V letošním roce nastává maximum. Přesto je v těchto dnech Slunce téměř bez skvrn.

Pohleďte na dva přiložené obrázky. Co je na nich odlišného? Oko nezkušeného uvidí jeden záběr "poďobaný", druhý nikoli. Když vám řeknu, že jde o snímky Slunce, tak asi namítnete, že je ten vlevo nějaký divný. Zatímco ten vpravo již odpovídá tomu, co vidíme za jasného počasí pouhým okem ze Země.

Nicméně pozornému oku neunikne, že je mezi snímky rozdíl pár desítek dní. Zatímco na jednom z nich lze "ďubek" napočítat desítky, na druhém po dlouhém pátrání narazíte na jednu jedinou. V úvodu jsem napsal, že Slunce je zrovna v maximu, tudíž je jasné, že tu něco nehraje. Slunce je v maximu a přesto beze skvrn. Čím to je?

Na prvním by bylo vhodné vysvětlit, co to vlastně sluneční skvrny jsou. Nejde o žádné pevné struktury, jak by se dalo předpokládat, a už vůbec je nemůžeme považovat za města "Slunečňanů". Sluneční skvrna je oblast ve fotosféře (nejspodnější vrstvě Slunce, kterou ještě můžeme pozorovat ve viditelném světle; nad ní se nachází ještě červená chromosféra a daleko sahající koróna, obě vrstvy mohla spousta z vás vidět při loňském úplném zatmění Slunce), kde je silné lokální magnetické pole. Ve své podstatě velmi silný magnet, jen to není nic pevného, co známe z běžného života. Díky fyzikálním pochodům v takovéto oblasti dojde k poklesu teploty asi na 4000 stupňů Celsia, zatímco v okolí zůstane teplota na šesti tisících stupňů.

Dvoutisícový teplotní rozdíl se ve vyzařovaném světle projeví jako dosti vysoký pokles jasu a nám se pak skvrny jeví díky kontrastu s okolím jako černé. Bližší pohled ukáže, že některé z nich mají dvě části -- opravdu černé jádro -- umbru a pak jakýsi obal -- penumbru. Skvrny jsou útvary s tendencí slučovat se, proto se typicky vyskytují ve skupinách, jednotliví členové takových skupin jsou pak spolu typicky navzájem velmi složitě provázány především magnetickým polem a jsou projevem takzvané aktivní oblasti.

Skvrny se počítají a každý den se určuje takzvané relativní číslo. To je dáno součtem dvou čísel -- počtu všech skvrn na disku hvězdy a desetinásobku počtu jejich skupin. Relativní číslo je pak kvantitativním měřítkem sluneční aktivity.

V současnosti se v publikacích objevují dvě oficiální relativní čísla: denně vydávané Boulderovo relativní číslo, které je počítáno v Centru kosmického prostředí, a Mezinárodní relativní číslo , které také denně vydává Centrum slunečních skvrn v Belgii. V obou případech se obě čísla počítají statisticky z mnoha pozorování, protože však každé vychází z jiného souboru dat a tudíž pochází původně z jiných přístrojů, jsou typicky trochu odlišná.

Dlouhodobá pozorování skutečně naznačují, že Slunce žije v cyklech, nejvýraznějším cyklem je cyklus jedenáctiletý, jehož nejvýraznějším projevem je právě proměnlivé množství pozorovaných skvrn na tváři naší mateřské hvězdy. Zatímco v maximu je Slunce vyloženě pihovaté, v minimu se na něm nemusí vyskytovat žádná skvrnka.

Nicméně to není úplně přesné, o takových cyklech můžeme hovořit až při dlouhodobějším průměrování relativních čísel. Pak se můžeme bavit o tom, že Slunce je v maximu nebo minimu. Krátkodobě má ovšem relativní číslo kolem ideální křivky obrovské výkyvy. Jedním takovým nepříliš častým je výkyv současný. Tím ovšem rozpoznávání "fáze" slunečního cyklu podle skvrn nekončí -- v maximu sluneční aktivity se skvrny mohou vyskytovat hluboko na severní nebo jižní polokouli slunečního disku (v šířkách maximálně plus mínus 40 stupňů, výjimečně až plus mínus 50 stupňů), zatímco v minimu se objevují jen v rovníkové oblasti. Na "fázi" slunečního cyklu závisí i riziko erupcí a koronárních ejekcí, které mohou způsobit magnetické bouře na Zemi a jejich síla.

Relativní číslo se před dvěma týdny pohybovalo kolem hodnoty 250, v současnosti činí podle mezinárodního centra 27. Vypadá to, jakoby Slunce mělo dvě tváře -- klidnou a bouřlivou. Vypadá to, že na Slunci existují dvě takzvané aktivní délky (oblasti kolem určitých poledníků, kde sluneční skvrny "vyskakují" na povrch) -- v této době jsou proti sobě a jejich magnetická pole mají opačnou polaritu. Poslední pozorování ale poukazují na fakt, že jedna z aktivních délek pravděpodobně vyhasla. Pamětníci si na podobný stav nevzpomínají. Je to skutečně zvláštní.

Současný stav věcí jen potvrzuje už dávno známou skutečnost -- a to, že i když se sebevíce snažíme, tak sluneční aktivitu prostě předpovídat neumíme. Celá sluneční fyzika se odvíjí vlastně z fyziky plazmatu, kde vystupuje obrovská spousta proměnlivých faktorů a je to podobné jako s předpovědí počasí -- každý, i sebemenší faktor, se může projevit ve velmi silné míře.