Člověk by řekl, že věci velké jako Jupiter se těžko schovávají, zvláště, když se nacházejí na povrchu našeho Slunce. A přece.

Prakticky třicet let se vědci snažili najít gigantické konvektivní celly, v českém překladu snad buňky , které by mohly vysvětlit, jak Slunce rotuje, jak se po povrchu pohybují sluneční skvrny nebo jak dochází k ovlivňování kosmického počasí. Tento objev lze srovnávat například s tlakovými nížemi a výšemi na naší Zemi. Proč to ale trvalo tak dlouho? Důvod je jednoduchý.

Gigantické celly se mění tak pomalu a projevují tak malou aktivitu, že je bylo možné objevit až za pomoci nejmodernější pozorovací techniky (především díky družici SoHO) a nejrychlejších počítačů.

Pohyby sluneční atmosféry se měří pomocí modrého nebo červeného Dopplerova posuvu. V praxi to vypadá tak, že se vybere nějaká spektrální čára a ta se proměřuje -- když je trošku posunuta, tedy když se odlišuje změřená vlnová délka od vlnové délky stanovené laboratorně, dá se na základě vzorečků Dopplerova jevu vypočítat, jakou rychlostí se k nám zdroj světla přibližuje, nebo naopak vzdaluje. Obecně platí, že pokud se zdroj vzdaluje, tak se vlnová délka prodlužuje a světlo tudíž "červená" (mluvíme o červeném posuvu), pokud se naopak přibližuje, vlnová délka se zkracuje a světlo "modrá" (tzn. modrý posuv). V globálnějším měřítku je červený posuv jednou z možností, jak změřit stáří vesmíru.

Pokud se podíváme na Slunce, uvidíme oba nápadné posuvy. Zatímco východní část Slunce se k nám vlivem rotace přibližuje, jeví tedy modrý posuv, polokoule západní se vzdaluje a jeví tedy posuv červený. Vlastní rotace Slunce je tudíž největším zdrojem Dopplerova jevu.

V šedesátých letech se podařilo Bobu Leighonovi, Georgi Simonovi a Bobu Noyesovi z Kalifornského institutu technologií odstranit rotaci Slunce z dopplerovských pozorování a objevit jemnější rychlostní strukturu, konvektivní celly, které se nazývají supergranule. Již v roce 1968 George Simon a Nigel Weiss předpověděli, že supergranule by se mohly slučovat do ještě větších konvektivních celků -- buněk.

Ale jak vlastně supergranule vznikají? V každé supergranuli lze rozlišit jakési její zmenšeniny, granule. Ale jděme na to od lesa. Slunce vlastně nemá žádný pevný povrch, je to jen koule žhavých plynů. Teploty uvnitř jsou obrovské, řádově desítky milionů stupňů, zatímco na viditelném povrchu teplota činí "jen" asi šest tisíc stupňů Celsia.

Je jasné, že se teplo zevnitř musí nějak dostávat na povrch. Kupodivu se zdánlivě nejsnazší cesta, a to zářením, Slunci vůbec nevyplácí. Foton z oblasti vzniku směrem k povrchu proniká miliony let, protože se na své cestě velmi hustým prostředím neustále sráží s částicemi látky, ztrácí původní energii a rozpadá se na úplně jiné fotony. Uplatňuje se zde jiný jev, a to konvekce, kterou si lze nejsnáze představit jako var -- teplá látka v určitých oblastech (vzestupných proudech) stoupá nahoru, "probublá" na povrch, ochladí se a zase jinou trasou (sestupným proudem) klesá. Podobné konvektivní proudění lze nalézt i v zemské atmosféře a hojně a zcela přirozeně je využíváno při bezmotorovém létání člověkem a samozřejmě ptáky.

A právě "bubliny na povrchu Slunce" vytvářejí granulaci, kterou lze pozorovat i pouhým okem; granulaci můžeme přirovnat k jakési pěně na povrchu Slunce. Některé granule se z hlubin Slunce vynořují současně, jiné pak mají opačnou fázi -- současně se vynořující granule vytvářejí superpozicí větší celky. Tak vzniká supergranulace, kterou již pouhým okem pozorovat nemůžeme, ale která se projeví až po počítačovém zpracování dopplerovských snímků. Podobě supergranule superpodují do gigantických buněk (cell), které se projeví opět až při počítačovém zpracování, nicméně podle prognóz mohou zásadním způsobem ovlivnit náš pohled na Slunce..

Jaký to má ale v praxi význam, jak to může ovlivnit život člověka na Zemi? Předně, granulace jako taková je jev velmi rychle proměnlivý v čase, granule jsou schopny přežít řádově minuty až desítky minut; jejich rozměry se pohybují maximálně kolem hodnoty tisíc kilometrů. Supergranulární síť je na tom již podstatně lépe, supergranule žijí i dva dny a mají rozměry řádově 30 tisíc kilometrů. Objevené gigantické konvektivní celly podle dosavadních výzkumů jsou schopny přežívat i více než deset dní a jejich rozměry lze srovnávat s planetou Jupiter -- řádově ve stovkách tisíc kilometrů. To je výtečná referenční síť, která umožní astronomům sledovat pohyby struktur po slunečním povrchu. A to je přesně to, co sluneční fyzikové již delší dobu potřebují. Při výzkumu aktivních oblastní, v nichž se typicky vyskytují sluneční skvrny, je zapotřebí se dozvědět, jak hluboko tyto oblasti "koření". A to se jistě zjistí právě při sledování chování slunečních skvrn vůči referenční síti gigantických cel. A až velmi dobře poznáme jevy v aktivních oblastech a budeme je umět předpovídat, dovedeme také předpovídat například geomagnetické bouře, tolik nebezpečné pro veškeré elektrické přístroje, ale i pro kosmonauty na oběžné dráze kolem Země. A to už pro život člověka něco jistě znamená.