Předpokládá se, že magnetická rekonexe je v zemské magnetopauze
nejefektivnější mechanismus umožňující průnik materiálu přicházejícího
od Slunce skrz magnetický deštník. Již dříve byly pozorovány některé
geometrické vlastnosti penetrujících plazmatických struktur
(transientů) a prostorově ohraničených rekonexí, ale jejich principy
nebyly spolehlivě vysvětleny především kvůli vysoké rychlosti
magnetopauzy a protože byla k dispozici data vždy jen z jedné družice.
8. října 2004 byla v časopise Geophysical Research Letters publikována
případová studie založená na vícebodovém měření získaném během mise
Cluster. Vědci dostali poprvé příležitost trojrozměrně přímo pozorovat
topologii magnetického pole v magnetopauze a její změny, vedoucí k
rekonexi ve více místech, kterou lze vysvětlit pozorované geometrické
vlastnosti.
|
|
Obr. 1: Umělcova představa slunečního větru „vanoucího“ kontinuálně od Slunce.
|
Animace
1: Schematicky zachycená zemská magnetosféra s přepojenými magnetickými
siločarami (bílé) šířícími se směrem k plazmovému ohonu magnetosféry.(N. Tsyganenko, USRA/GSFC/NASA)
|
Každou sekundu opustí Slunce do všech směrů v průměru miliarda
kilogramů elektronů, protonů a těžších částic (obr. 1). Zemi tyto
částice dosahují nadzvukovou rychlostí (typicky kolem 400 km/s) a jsou
zpomaleny nejprve hraniční oblastí zvanou rázová vlna (bow shock). Poté
jsou částice odkloněny zemským magnetickým polem podobně, jako vzduch
obtékající auto. Oblast převažujícího vlivu zemského magnetismu (auto)
se nazývá magnetosféra, hraniční vrstva (karosérie) oddělující
magnetosféru od slunečního větru pak magnetopauza.
Nicméně magnetopauza netvoří neproniknutelný štít. Deštník může být
narušen v místech, kde se zemské magnetické pole přepojí s
meziplanetárním (IMF - Interplanetary Magnetic Field), které s sebou
přináší sluneční vítr. V takto narušených místech může dovnitř zemské
magnetosféry prostoupit sluneční materiál. Přepojení – rekonexe – bylo
jako jev předpovězeno poprvé v padesátých letech minulého století jako
velkorozměrový ustálený proces. Na konci 70tých let byly identifikovány
pohyblivé a prostorově omezené typy těchto jevů (FTE - magnetic flux
transfer events). Bylo zjištěno, že FTE mají velmi složité geometrické
vlasnosti, ale ty se nepodařilo teoreticky vysvětlit.
V 80tých a 90tých letech se objevily teoretické studie navrhující
modely vysvětlující tato pozorování. Některé z nich naznačovaly, že
rekonexe by se mohla odehrávat současně na více místech, což by vedlo k
rekonfiguraci magnetického pole do velmi specifické trojrozměrné
struktury. Avšak pro potvrzení takového modelu chyběla pozorování.
První pozorování podporující popsanou teorii se uskutečnilo díky
čtveřici sond mise Cluster, projektu mezinárodní spolupráce mezi ESA a
NASA.
Studie tohoto typu jsou poměrně důležité. Transport hmoty (ale také
energie a momentu hybnosti) přes magnetopauzu je centrálním bodem zájmu
kosmické fyziky. Nejvíce se o výsledky studií zajímají specialisté,
monitorující vliv kosmického počasí na zemské prostředí a
infrastrukturu. Studium těchto vazeb provádějí na základě měření z
mnoha kosmických satelitů i pozemských pozorování. Jedním z hlavních
cílů celého bádání je schopnost předpovídat sluneční bouře a jejich
důsledky na kritické části infrastruktury v blízkém kosmickém prostoru
i zde, na Zemi. Magnetické bouře typicky vyvolané silnými slunečními
erupcemi mají na techniku na Zemi i ve vesmíru nezanedbatelný vliv.
Důsledky silné geomagnetické bouře bývají výpadky energetických sítí,
poškozování energetického vedení, kolaps kabelových systémů, selhání
satelitů a výpadky radiového spojení. Abychom uspěli při předpovědích,
je zapotřebí vysvětlit ještě mnoho dílčích jevů a podmínky průniku
slunečním plazmatem zemským magnetickým štítem jsou jedním z nich.
Dynamická magnetopauza
Hlavním důvodem, proč nebyla popisovaná 3-D magnetická topologie
pozorována dříve, je vysoce dynamické chování pozice magnetopauzy. Ve
směru na Slunce se nejzazší bod magnetopauzy nachází ve vzdálenosti
přibližně 10 RE od středu Země (1 RE = 6378 km), což je asi šestina vzdálenosti k Měsíci, pološířka magnetopauzy ve směru kolmém činí nějakých 15 RE
(animace 2). Nicméně tyto vzdálenosti jsou pouze průměrné. Měření z
družic prováděné na začátku 60tých let minulého století ukázala, že
magnetopauza se vlastně neustále pohybuje. Tento pohyb je způsoben
změnami ve směru meziplanetárního magnetického pole a dynamického tlaku
slunečního větru (Dynamický tlak slunečního větru je přímo úměrný iontové hustotě (ρ) a druhé mocnině rychlosti slunečního větru v2. Předpokládá se, že kosmické ionty se skládají z 96 % z protonů a 4 % helia (He2+).). Tento bod problému ilustrují animace 2 a 3.
|
|
Animace 2 (vlevo): Horní panel: z-komponenta meziplanetárního magnetického pole (Bz),
zobrazena modře a dynamický tlak (ρv2),
zobrazen oranžově, měřené družicí ACE 4. ledna 2005. Dolní panel:
pozice magnetopauzy (modrá čára) a pozice rázové vlny (jasně červená
čára) odhadnutá na základě dat o slunečním větru z panelu nahoře pomocí
teoretického modelu. Růžová oblast mezi těmato dvěma hranicemi se
označuje jako přechodová oblast, zatímco fialová oblast symbolizuje
magnetosféru. Čárkovaná světle modrá kružnice, umístěná ve vzdálenosti
6,6 RE, znázorňuje geostacionární dráhu, kde obíhá
mnoho komunikačních a meteorologických satelitů. Slunce se nachází
zcela vlevo (není zobrazeno). Pohled do rovníkové roviny od severního
pólu. (S. M. Petrinec, Lockheed Martin)
Animace 3 (vpravo): Totéž jako animace 2, jen pro měření ze dne 8. června 2000. (S. M. Petrinec, Lockheed Martin)
|
|
Obr.
2: Přibližná pozice všech čtyřech satelitů Cluster pohybujících se
podél magnetopauzy 30. června 2001 mezi 5.00 a 6.00 UT. SC3 se nachází
v magnetosféře, zatímco ostatní tři Cluster družice se nacházejí v
přechodové vrstvě. (S. M. Petrinec, Lockheed Martin)
|
Animace 2 charakterizuje podmínky v klidném slunečním větru (-5 nT < Bz < 5 nT a P < 3 nPa). Během celé hodiny měření se odhadnutý vrcholek magnetopauzy nachází ve vzdálenosti kolem 10 RE (osa x), zatímco šířka magnetosféry je přibližně ±15 RE (osa y).
Pozorované změny v parametrech slunečního větru se projeví jako „vlny“
podél rázové vlny a magnetosféry. Protikladem je animace 3, kdy se ve
slunečním větru objevily výrazné poruchy (-23 nT < Bz < 23 nT a 2 < P
< 17 nPa). Na začátku animace jsou parametry slunečního větru
srovnatelné s hodnotami na animaci dvě. Se vzrůstem dynamického tlaku
je magnetosféra stlačována směrem k Zemi dokonce až za geostacionární
orbitu. Mezitím se z-komponenta jasně otočí do jižní polarity, což naznačuje velkorozměrovou rekonexi magnetických polí.
Statistické analýzy průchodů družic magnetopauzou ukázaly rychlost
jejího pohybu mezi 10 a 80 km/s ve většině případů. Takový pohyb je
mnohem rychlejší, než je vlastní rychlost družice (asi 5 km/s) a proto
komplikuje studie průchodů magnetopauzou. Pokud jsou v takovém případě
k dispozici data pouze z jedné družice, je velmi obtížné
přetransformovat změřený časový profil do profilu odpovídajícímu
prostorovému rozložení.
Bylo předpovězeno mnoho procesů, které mají za následek penetraci slunečního plazmatu touto vysoce dynamickou hraniční vrstvou:
- rekonexe mezi meziplanetárním magnetickým polem a magnetickým polem Země,
- rychlá
penetrace, kdy plazmová vlákna, jež mají mnohem větší moment hybnosti
než okolní plazma slunečního větru, zasáhnou a pravděpodobně proniknou
do magnetosféry,
- tekutinová interakce.
Rozlišení mezi těmito procesy rozhodně není jednoduché a to nejen
díky pohybu magnetopauzy. Prostorové rozměry těchto jevů zahrnují
rozsah od stovek metrů po několik zemských poloměrů. Další fyzikální
parametry jako hustota plazmatu, časové škály a vlnové jevy mají
podobné rozsahy.
Pozorování z Clusteru
Ze všech výše uvedených důvodů jsou pro studie dynamiky magnetopauzy
nezbytné měření prováděné z více kosmických sond simultánně. Poprvé
byla taková studie umožněna díky misi Cluster, určené ke studii
hraničních vrstev magnetosféry ve třech rozměrech na různých
prostorových škálách. Mise se skládá ze čtyřech identických satelitů
letících ve formaci s flexibilní vzdáleností jednotlivých satelitů, jež
se během letu již několikrát změnila (od 100 km do 5 000 km). Satelity
byly vypuštěny dvěma raketami typu Sojuz-Fregat v červenci a srpnu roku
2000. Společně se sluneční observatoří SoHO vypuštěnou v prosinci 1995
do Largangeova bodu L1 jsou sondy Cluster základními kameny vědeckého
programu ESA Horizons 2000. Čtyři sondy jsou nezbytné pro získání
trojrozměrného pohledu na dynamiku plazmatických struktur ve svrchní
magnetosféře Země a oddělení prostorových a časových charakteristik
jevů v ní probíhajících.
|
|
Animace
4: Během magnetické rekonexe v plazmatu dojde k přepojení magnetických
siločar opačných znamení formující charakteristickou topologii ve tvaru
písmene X. Přepojené pole urychluje plazma od X bodu ve směru původních
siločar. (Center for Visual computing, University of California Riverside)
|
Obr. 3: Typ X magnetické topologie během magnetické rekonexe.
|
30. června 2001 družice Cluster procházely magnetopauzou v ranním
sektoru, podmínky ve slunečním větru byly klidné a meziplanetární
magnetické pole mělo mírně severní polaritu. Magnetopauza se nacházela
mezi satelitem SC3 (v magnetosféře) a dalšími třemi satelity Cluster v
přechodové oblasti (SC1, SC2 a SC4). Pozice jsou hrubě načrtnuty v
projekci do rovníkové rovniny na obr. 2.
Jak bylo zmíněno již v úvodu, magnetická rekonexe dočasně mění
topologii magnetického pole, která pak umožňuje průtok slunečního
plazmatu skrz magnetopauzu. Jednoduchá ilustrace mechanismu magnetické
rekonexe, nastíněná ve dvou rozměrech na obr. 3 a animaci 4 napomáhá
pochopení toho, co vlastně satelity Cluster detekovaly. V plazmatu se
mohou siločáry magnetického pole opačné orientace působením kompresních
pohybů dostat velmi blízko sebe (vytvořit konfiguraci typu X, obr. 3),
kde může dojít k přepojení siločar do energeticky stabilnější
konfigurace. Po přepojení jsou z bodu X urychlovány nabité částice.
Výskyt takového osamoceného X bodu může být zjištěn na základě měření
magnetického pole takzvaným Walénovým testem. Ten je založen na
magnetohydrodynamických rovnicích řešených na tenké vrstvě se skokem v
parametrech plazmatu.
Tok plazmatu skrz magnetopauzu může být také testován satelitními
měřeními. Částečně z měření iontové rozdělovací funkce, neboť
distribuce iontů v přepojených polích je mixem iontové populace z
přechodové vrstvy a magnetosféry. Populace přechodové vrstvy má tvar
písmene „D“ s uříznutím nízkoenergetické části (dolní pravý panel na
obr. 4).
Během klidného měřícího intervalu 30. června 2001 byl úhel mezi
magnetosférickým magnetickým polem (SC3) a polem v přechodové vrstvě
(SC1, SC2, SC4) ~170 °. Jinými slovy měla magnetická pole na opačných
stranách magnetopauzy prakticky opačnou orientaci.
|
Obr.
4: 3-D scénář přepojené magnetické konfigurace a související pozorování
iontových rozdělovacích funkcí změřených přístrojem CIS na sondách
Cluster 1 a Cluster 3. Pro srovnání jsou distribuce 1 a 2 typická
měření provedená kolem 5.10 UT na opačných stranách téměr nepropustné
magnetopauzy. V magnetické trubici 1 SC1 pozoroval horkou (~330 eV)
izotropní a hustou (~10 cm-3)
plazmovou bublinu (distribuce 3, změřeno v 5.12:44 UT). Bublina je
tvořena zpomalenými částicemi z přechodové vrstvy spojenými s
krátkodobou rekonexí. Na magnetosférické straně struktury 1 (distribuce
4) SC3, nacházející se v magnetickém poli bubliny, měřil horkou
populaci (6 cm-3, ~360 eV, v 5.14 UT) pohybující se směrem
ke Slunci podél lokálního magnetického pole. Rozdělení má ve fázovém
prostoru podobný tvar jako distribuce 3, což naznačuje, že částice z
přechodové vrstvy vstupují do magnetosféry podél přepojených siločar.
Distribuční funkce 5 (ze SC1) zobrazuje přesvědčivý D-tvar s
chybějícími nízkými rychlostmi. (Louarn et al., 2004).
|
Mezi 5.00 do 6.00 UT byla tato skoro ideálně dvojrozměrná
magnetopauza několikrát narušena pokaždé na několik minut. Všechny
studované časové intervaly byly detailně vyšetřeny. Zejména byl
aplikován Walénův test a změřen tvar distribuční funkce iontů. Pro dva
z intervalu byl Walénův test úspěšný a pozorovala se iontová distribuce
ve tvaru písmene D. Ve všech případech byly výsledky interpretovány
jako výskyt magnetické rekonexe s jednoduchou topologií typu X. V
ostatních dvou případech Walénův test selhal. Nicméně i tak se
pozorovala iontová distribuce ve tvaru D. Jak je to možné? Po detailní
analýze jednoho z těchto intervalů dospěli vědci z týmu k názoru, že
jednoduchá rekonexe v jednom bodě nemůže tato pozorování vysvětlit.
Místo toho navrhli jiné vysvětlení. Předpokládali existenci dvou
systémů magnetických trubic orientovaných v úhlu 90 °, které se
navzájem přibližují a celý jev vede ke dvěma rekonexím, které byly
pozorovány družicemi Cluster. Topologie magnetického pole před a po
jevu je zachycena na obr. 5.
|
Obr.
5: Vývoj magnetických trubic po vícebodové rekonexi v paralelní
konfiguraci. Číslice označují jednotlivé větve přepojených silotrubic.
Osa N souřadnicového systému je rovnoběžná s normálou magnetopauzy
(označena MP) a míří směrem k přechodové vrstvě, M má směr vektoru
průměrného magnetického pole v magnetosféře, L leží v rovině
magnetopauzy a doplňuje ortogonální systém souřadnic. Rychlost pohybu
přechodové vrstvy je označena symbolem Vs. (Louarn et al, 2004).
|
Naznačená interakce může vysvětlit fakt, proč Walénův test selhal.
Výsledná magnetická konfigurace zdaleka nevyhovuje dvourozměrnému
tekutinovému modelu, na němž je Walénův test založen. Tuto
trojrozměrnou magnetickou topologie zamotaných magnetických strukturu
je možné vidět uprostřed obr. 4, kde modrá rovina označuje
magnetopauzu. Tři měření iontových distribucí z SC1 a SC3 podporující
tuto interpretaci jsou zobrazena na pravé straně přímo pod schématem
situace. Každá z těchto distribucí je připojena na příslušné místo
topologického schématu červenou šipkou. Na levé straně jsou pro
srovnání zobrazeny distribuce z obou stran téměř neprostupné
magnetopauzy zachycující stav v klidném období. Tato propojená
magnetická konfigurace je prvním přímým pozorováním trojrozměrné
magnetické topologie vzniklé magnetickou rekonexí ve více místech
magnetopauzy.
Na palubách sond Cluster se nachází několik přístrojů, pro tuto
studii byly použity přístroje FGM (FluxGate Magnetometer) a CIS
(Cluster Ion Spectrometry). Předkládaná studie není jediným výsledkem
dosaženým s pomocí tohoto unikátního projektu, získaná data podléhají
pečlivému zpracování a dá se očekávat, že další, možná zlomové objevy,
budou přicházet. Mise byla plánována do prosince letošního roku, avšak
s ohledem na současný průběh mise a také na stav všech čtyřech družic
se ESA rozhodla operační fázi projektu prodloužit o celé čtyři roky a
mírně modifikovat (rozšířit) hlavní cíle celé mise.
Literatura: Louarn, P., A. Fedorov, E. Budnik, G. Fruit, J. A.
Sauvaud, C. C. Harvey, I. Dandouras, H. Rème, M. C. Dunlop, and A.
Balogh (2004), Cluster observations of complex 3D magnetic structures
at the magnetopause, Geophys. Res. Lett., 31, L19805
Podle: ESA Science and Technology, http://sci.esa.int
Podrobnosti o misi Cluster lze nalézt na internetové adrese http://sci.esa.int/science-e/www/area/index.cfm?fareaid=8
|